Blog

“Nejsme lidské bytosti s duchovní zkušeností, jsme duchovní bytosti s lidskou zkušeností,” praví odvěká moudrost. Moje lidská zkušenost se začala psát 15. srpna 1978, kdy jsem se narodil svým rodičům Jarmile a Josefu Čagánkovým. Vyrůstal jsem v Bílých Karpatech, ve vesnici Nezdenice.

Název této vesnice je zavádějící. Podle něho by zde nemělo být vůbec nic, já jsem zde našel vše potřebné. Milující rodiče i prarodiče, mladší sestru Šárku, později brášku Jakuba, kamarády, spoustu prostoru pro hraní. Rád jsem si hrál se sousedovými kluky, Martinem a Jarkem. Prozkoumávali jsme útroby opuštěného statku v naší ulici, šplhali po stromech, hráli si na kovboje a indiány, kopali do míče, tajně zkoušeli kouřit.

Miloval jsem poslouchat tátu, když hrál na kytaru. Obyčejné táborákové písničky zpívané tím nejprostším melodickým hlasem. Ocital jsem se pokaždé v úplně jiném světě. Byl bych ho vydržel poslouchat celé hodiny. Jako když se člověk ponoří pod hladinu vody. Vše ztratí obrysy, zároveň se projasní a zprůhlední. Čistá meditace. Do podobného stavu mě unášel hlas mojí babičky, když nám vyprávěla příběhy z časů svého dětství, které z velké části prožila za druhé světové války.

Neopakovatelné chvíle jsem zažíval spolu s dědou na poli a hlavně pak u vody na rybách. Jenom tak tiše sedět a dívat se na splávek, jediný malý bod v celém nekonečném prostoru, který se každým okamžikem může potopit a darovat ti rybu. Ten pocit si pamatuji dodnes. S rodiči jsme chodili do lesa na hřiby, ostružiny, petrklíče.

Do školy jsem moc rád nechodil. Učitelé byli přísní a dětské duši rozuměli pramálo. Učitel Jiříček se vyžíval v rozdávání poznámek, soudruh Koželuha nechodil pro ránu daleko. Vedle učitelského povolání zastával současně úřad předsedy obce. Nejednou se stalo, že vprostřed hodiny zazvonil telefon a my jsme se i na půl vyučování ocitli bez učitele.
Učitelkou byla také moje babička. Velmi lpěla na tom, abych se dobře učil, přinejmenším tedy, abych ze školy nosil pěkné známky. To mi dost podstatným způsobem znepříjemnilo celou školní docházku. Tolik úzkosti a strachu snad již v životě nezažiju. Přitom jsem patřil mezi dobré žáky.

Velkých povzbuzením a motivací mi v období dospívání byly knihy Jaroslava Foglara a společné chvíle s přáteli ze skautského oddílu. Prožili jsme společně spoustu krásných chvil v přírodě, na společných výpravách, letních táborech. Foglarovy knihy mě inspirovaly po všech stránkách. Začal jsem s každodenní rozcvičkou, otužováním, lovením bobříků…
V deváté třídě jsme v hodině českého jazyka dostali za úkol napsat slohové cvičení na téma „Dopis významné osobnosti, které si vážím“. Táta mi poradil, abych napsal Foglarovi. Udělal jsem to. Dopis jsem mu skutečně poslat. Za několik týdnů přišla velmi milá odpověď. Kruh se uzavřel.

Po skončení školní docházky jsem neměl ani tušení, co bych měl v životě dál dělat. Naši by mě rádi viděli na obchodní akademii. Nakonec jsem byl přijat na stavební průmyslovku do Zlína. Ve Zlíně jsem prožil 4 pěkné roky. Ne snad, že by mě učení tak naplňovalo. Většinou jsem neměl ani ponětí, k čemu by mi předávané vědomosti mohly být dobré. Hleděl jsem si rychle splnit své povinnosti a volný čas využít sám pro sebe. Mé dny beze zbytku naplnil sport a umění.

U pana Roudného, blízkého přítele manželů Zátopkových, jsem trénoval běh. Těšilo mě hnát se s větrem o závod, posouvat hranice svých možností. Užíval jsem si pohyb, jeho volnost a energii. Současně jsem propadl psaní. Na svět se rodily první básně, písně a příběhy. Při běhání jsem si krásně pročistil hlavu, psalo mi to potom skoro samo. Na začátku roku 1997 přichází na svět moje první sbírka Střípky srdce. 

Nemohl jsem se dočkat maturity. Konečně jsem si mohl sám vybrat, co budu dál dělat. Vybral jsem si studium českého jazyka a občanské výchovy na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Studium pro mě bylo rozčarováním. Od tvorby mě spíše odrazovalo. Po roce jsem ze školy odešel. Otevřely se přede mnou brány školy života.

Nejprve to byla pětiměsíční vojenská služba a pak rovnou služba policejní. Vyzkoušel jsem si práci pohraničního, pořádkového i dopravního policisty. Po třech letech jsem toho měl až nad hlavu, navíc mě stále silněji vábila Praha. Na počátku roku 2003 jsem konečně její volání vyslyšel.

Praha mi od počátku učarovala. Svojí škálou možností, širokým prostorem pro setkávání, učení se. Po několika krátkých brigádách jsem si našel práci v knihkupectví. A rovnou v tom největším, v samém divoce tepajícím srdci města, v Paláci NeoLUXOR na Václavském náměstí. Mezi knihami jsem zažíval blažené chvíle.

K tomu intenzivně pracuji na svých vlastních knihách. S kamarádem Lubošem Pavlem zakládáme sdružení SamiZdatní pro autory, kteří si sami vydávají své knihy. A tak v roce 2004 v Luxoru spolu s vzácnými kmotry Zdeňkem Troškou a Evou Bernardinovou křtím svůj první román Piktogramy.

Po více než třech letech mezi knihami jsem zamířil mezi děti do mateřské školy. Děti mě vždy fascinovaly, obzvláště po narození mého brášky v mých patnácti letech, jsem se o ně začal intenzivně zajímat. Líbí se mi jejich svět plný tvořivé imaginace, her a bezprostřednosti.

Další pracovní zkušenost na mě čekala v prodejně biopotravin. O zdravou výživu jsem se začal zajímat už na střední škole v souvislosti s mým živým zájmem o sport. Po několika měsících mě to vede opět dál a já se v létě 2009 ocitám před rozhodnutím se odevzdat především tvorbě. Na svět se hlásí román o nelehké cestě za poznáním mladé ženy Zastaveno a příběh o malém neobyčejném děvčátku z Prahy Malá.

V roce 2013 do mého života vstupuje muzikant a malíř Miloš Löffler, se kterým si hned padneme do noty a od té doby spolu tvoříme hudební skupinu PraMeny. Miloš mě provází na různé flétny a tvoří plakáty na naše koncerty.

Další posun v mé tvorbě nastává v roce 2016, kdy vlastním nákladem publikuji román o cestě k vnitřnímu klidu Plyšový Buddha. 1200 kusů se prodá za 10 měsíců, 2. vydání vychází krátce nato v nakladatelství Synergie. Plyšový Buddha je dosud mojí nejčtenější knihou.

V červenci 2018 se stávám tátou kouzelné Vědunky. S její maminkou sice spolu nezůstaneme, nadále se ale rádi vídáme a těšíme se z toho, jak dcerka roste.

V současné době žiji s mojí vysněnou partnerkou a múzou Pavlínkou v Chocni. K vydání mám připravené romány “Šéf, který si dal padáka” a “Hacknout život”. 
Rozepsány mám další 2 romány: “Na útěku ze Země aneb Světlo v kleci” a
“Spisovatel, který neuměl psát”. Tato kniha bude mojí lidskou, uměleckou i duchovní autobiografií. Svoji zkušenost lidství zde popíšu podrobně z nejrůznějších úhlů pohledu.

Velmi rád spolupracuji s dalšími umělci a tvůrčími lidmi. Mým velkým přáním je najít k sobě někoho, kdo by mi pomáhal s organizací a propagací knih a akcí, které pořádám.
Také bych velmi rád umožnil čtení svých knih čtenářům v zahraničí. 2 knihy jsou již nyní k dispozici v angličtině. 

Přeji nám všem krásný den.
Ať se Vám daří psát Váš příběh s lehkostí a nadhledem.

Michal Čagánek